Svatojánská noc (24.6.2011)

     Všichni tanečníci se dnes sešli, aby se pěkně rozloučili před dvouměsíčními prázdninami. A protože to letos tak pěkně vyšlo připravili jsme si pro ně jeden krásný lidový zvyk (neboť udržovat staré zvyky je naší hlavní povinností), a to Svatojánskou noc. Sešli jsme se v 18 hodin na sále víceúčelového domu, všichni dostali pohoštění, omalovánku a kostým. Malí zvědavci si sedli na zem do nevelkého kroužku a výlet do minulosti mohl začít:

Dvacátého prvního června nastává doba slunovratu, což je den,

kdy slunce dosahuje vrcholu své roční vlády a pomalu začíná slábnout. 

Zároveň tímto dnem začíná léto, čas tepla, plodnosti a naděje na bohatou úrodu.

     Původ slavení letního slunovratu pochází už z dob pohanských, kdy si naši předci všimli, že tímto dnem slunce ztrácí svou moc a protože hrálo v jejich životě velmi důležitou roli, snažili se mu nějak pomoci. Přes den díky svému světlu a teplu slunce vládlo a ochraňovalo zemi, v noci pak naši předkové zapalovali ohně a věřili, že teplo a světlo, které oheň za nocí vydával, pomohou slunci v doplnění jeho sil.

     Když u nás zavládlo křesťanství, snažila se církev všemožně tento zvyk zrušit a zakázat, ale byl tak hluboce zakořeněn v srdcích lidí, že se jí to ani po mnoha letech, nepodařilo. A protože církev v té době byla skutečně silná a mocná instituce, nevrhal by na ni takovýto neúspěch dobré světlo. Proto tento pohanský svátek přijali za křesťanský a přidali ho do vínku jednomu ze svých svatých, a to svatému Janu Nepomuckému. V naší vesnici máme zvoničku zasvěcenou právě svatému Janu z Nepomuku (postavena r. 1825, opravena r. 2008,  nově vysvěcena 16. 5. 2009)

     Svatý Jan Nepomucký je zobrazován v kanovnickém rouchu s kvadrátkem na hlavě. V jedné ruce drží kříž s Kristem, ve druhé palmový list jako symbol mučednictví a vítězství. Jeho svatost je navíc zdůrazněna pěti hvězdami kolem hlavy. Ty připomínají legendu, podle níž ozářilo pět hvězd místo na pravém břehu řeky Vltavy, kde bylo nalezeno mrtvé Janovo tělo. Pět hvězd navíc symbolizuje pět ran Kristových, pět písmen slova TACUI – mlčel jsem a pět Janových ctností – zbožnost, pokoru, mlčenlivost, píli a dobročinnost.

Svatojánská modlitba:         Svatý Jene z Nepomuku

                                            drž nad námi svoji ruku,

                                            ať nám Bůh dá, co dal tobě,

                                            by náš jazyk neshnil v hrobě!

 

Pranostiky:        Na svatého Jána, otvírá se létu brána,

                          Svatý Jan z Nepomuku, natahuje k létu ruku.

 

Písnička:            Vijte, vijte věnce, dělejte pletence,

                          však je dosti kvítí, až se louka svítí.

                          Na svatého Jána, otvírá se brána,

                          na svatého Jána není tu noc žádná.

                          Eště si natrhám toho návratníčku,

                          navrať se mě, navrať švarný šohajíčku.

                          Chodila po hájku, trhala polajku, (mátu)

                          trhala, volala pojď ke mně šohajku.

      A tak se oslavy letního slunovratu přesunuly z 21. června na 23. června a získaly pojmenování „Svatojánská noc. Vzhledem k výjimečnosti této noci se mělo zato, že ožívají tajemné síly a země vydává své poklady. Rozestupují se skály a otvírá se země. Ovšem, aby jste nalezli takové místo plné pokladů, museli byste mít květ ze zlatého kapradí, který byl velmi důležitým pomocníkem při jejich hledání. Kdo by chtěl takovýto květ získat musel by pod kapradím přesně o půlnoci rozprostřít bílý šátek a zachytit do něj padající květ.

      Kdo by to dokázal a nosil pak květ u sebe byl by neviditelný, rozuměl by řeči zvířat, rostlin a stromů. Měl by ve všem štěstí a také by v brzké době nalezl již zmíněný poklad. Získat takový květ však nebylo vůbec snadné, protože ho prý střežily temné mocnosti. Kromě čertů a čarodějnic číhalo v lese mnoho dalších nástrah, jako například hejkal, lesní muž nebo bludný kořen. U močálů to byly bludičky a na louce lesní víly. Člověk, který překonal všechny tyto nástrahy a našel poklad, směl  si vzít nakonec jen tolik, kolik sám unesl, protože jinak by jeho duše propadla, pro jeho nenasytnost, peklu. Pokud by květ ztratil nebo daroval, jeho kouzelná moc by zmizela.

     Ovšem nejen květ zlatého kapradí měl čarovnou moc. Lidé věřili, že když našli o Svatojánské noci listy zlatého kapradí a podarovali jím někoho, kdo byl nemocný, dokázaly mu tyto listy vrátit ztracené zdraví. A pokud je dostal starý člověk, dokázalo mu dokonce vrátit i mládí. Proto zlaté kapradí hledali především ti, kteří chtěli někomu ze svých blízkých pomoci. Lidé si tak prokazovali vzájemnou lásku a úctu.

     To by bylo něco, mít takové zlaté kapradí? Jo, kdyby to bylo tak snadné, měl by ho každý. A co vy, co byste měli radši – Zlatý květ nebo Zlatý list kapradí?

     A teď se zase vrátíme zpátky ke Svatojánským ohňům. Na jejich přípravě se vždy podílela zejména mladá chasa. Jako základ Svatojánského ohně sloužila oloupaná jedle. Tu obstarávali vždy mládenci. Děvčata mezitím hledala devatero kvítí ze kterého si nejen pletla věnečky, ale také pletla jeden velký věnec, kterým pak zdobila vršek jedle. Přidaly se červené pentle a takto ozdobenou jedli spolu s mládenci vztyčili na nejvyšším kopci. Pod strom nanosili chrastí a zelené chvojí, které bylo hlavním živitelem ohně. Kolem zapáleného ohně všichni tančili a hráli hry. Víte, co u nás na mladoboleslavsku patří do devatera kvítí?

  • Kopretina (svatojánská květina)
  • růže
  • smolnička
  • chrpa
  • rozchodníček
  • netřesk (čičmundíček nebo tučmužíček)
  • mateřídouška
  • fialka
  • zvonek

        Proč a jak je svobodná děvčata vůbec trhala? Chtělo-li děvče vědět, za koho se provdá, muselo v předvečer svátku Jana Křtitele natrhat devatero kvítí. Po celou dobu se nesmělo smát, promluvit ani se ohlédnout. Před spaním si ho muselo dát pod polštář a o půlnoci se mu pak zjevila tvář jejího vyvoleného. 

        A ještě jeden zvyk pro nezadaná děvčata tu mám. Ten určitě znáte. Děvče otrhávalo lístky  kopretiny a dříve se říkalo: chalupa, zahrada, statek, mlýn. A podle toho na které slovo připadl poslední lístek se mohla dívka těšit na chalupníka, rolníka, statkáře nebo mlynáře. Slova se měnila podle toho, koho si dívka představovala, jako svého manžela. Časem se to samozřejmě změnilo a upravilo. Tento zvyk se objevuje i v současnosti - Waldemar Matuška v jedné své písni zpívá:

        „Má mě ráda, nemá mě ráda, ptá se každý z nás.

       Zda se souží, po jiném touží, zeptej se sedmikrás.

       Kytky to maj u mě dobrý, vědí, kdo má koho rád.

       Ale nejčastěji se používá pouhé „má mě rád – nemá mě rád“.

      A teď se vrátíme zpátky k ohni a povíme si něco o těch hrách. Děvčata například prohazovala skrze plameny své věnečky a jejich mládenci se je snažili na druhé straně ohně chytit. Pokud mládenec věneček chytil znamenalo to, že si i v budoucnosti zůstanou věrní. Díval-li se někdo do ohně skrze věneček upletený z černobýlu byl chráněn od bolesti hlavy a očí. Dal-li si na tuto noc někdo věnec z černobýlu na hlavu a druhý kolem pasu, byl chráněn od všeho zlého. Ono známé skákání přes oheň mělo úspěšnému skokanovi přivodit pevné zdraví a výška jeho skoku zas znamenala, jak vysoký vyroste len na polích. Ve dvojicích se zase skákalo, aby se zjistilo, zda čeká na skákající pár šťastné manželství. Mnohdy se také zapalovala košťata a hořící se vyhazovala do vzduchu, aby tím zastrašili čarodějnice a zároveň se věřilo, že ten kdo hořící koště vyhazuje, bude tolik let živ a zdráv, kolikrát se mu koště podaří vyhodit do vzduchu, aniž by v povětří nebo po dopadu na zem, zhaslo.

      Se Svátojánskou nocí je spojen také výraz Svatojánský chlebíček. Jestlipak víte, co to vlastně je? Svatojánský chlebíček nebo také chléb sv. Jana je vlastně plod (lusky) Rohovníku obecného, což je 3 – 4 metry vysoký strom, kterému se daří zejména v oblasti Středomoří. Jeho plody jsou tmavohnědé lusky s pórovitou dužinou, obsahující 6 až 8 semen. Ty slouží k výrobě lihu a sirupu. Strouhaná pak v cukrářské výrobě. Dříve k nám byl pro velkou oblibu dovážen, dnes slouží převážně jako krmivo pro zvířata. Pro svou stálou hmotnost (0,2 gramu) byla semena používána pro přesné vážení už ve středověku. Podle legendy se jím svatý Jan 40 dní živil. Proto svatojánský.

     Tímto vyprávění o letech minulých skončilo. A byl nejvyšší čas naučit se písničku se kterou jsme se měli vypravit na cestu. Ta zněla takto:

Cupy, dupy z houštiny, z houštiny, z houštiny

běží jelen z mýtiny, z lesní mýtiny.

Na jelínku jede k nám, jede k nám, jede k nám

lesní panna, já ji znám, já ji dobře znám.

Šaty napůl zelené, zelené, zelené

napůl stříbrem zdobené, stříbrem zdobené.

Svatý Jan ji posílá, posílá, posílá

s pozdravem jak motýla, jako motýla.

Na cestu si svítí jen, svítí jen, svítí jen

Svatojánčím světýlkem, malým světýlkem.

     A pak už naše cesta vedla do zvoničky k obrazu svatého Jana Křtitele, kde každý z nás dal do vázy jednu svatojánskou květinu. Bylo to neuvěřitelných 33 květů. Odtud jsme se s písní na rtech a svatojánským světýlkem v ruce vydali hledat listy zlatého kapradí. Cestou jsme potkávali zvědavé bludičky, které se nás vyptávaly na všechno, co se týkalo svatojánské noci. U posledního reje bludiček jsme našli krásné, leč pouze zelené kapradí. Díky pomoci krásných bludiček se nám však nakonec přece jen podařilo přečarovat ho na zlaté. A tak každý z přítomných získal jeden list zlatého kapradí, aby mohl pomoci někomu, na kom mu záleží. A my jsme moc rády, že jsme mohly dětem tento zvyk připomenout a že si z dnešního pohádkového večera odnesly nejen věcné dárky, ale i hezkou vzpomínku.

 

                                                                                    M. Gabertová

28. 3. Soňa

Zítra: Taťána

ZKOUŠKY SOUBORŮ - změna od září 2011

Pravidelné zkoušky souborů se konají do odvolání každou neděli na sále víceúčelového domu takto - starší děvčata od 15,00 hod., děti od 16,00 hod.

Návštěvní kniha

příspěvků: 15

Návštěvnost stránek

037637